Sešli jsme se zas přátelé,
ne, že by byla neděle.
Zbývá pár hodin k nové éře,
vítám Vás na své premiéře.

Zdalipak víte, co vše se stalo,
co se za ten rok odehrálo?
Je toho strašná spousta, věřte,
teď pěkně v klidu pijte, jezte.

Letošní obloha byla štědrá,
na horké slunce, velká vedra.
A tak jsme si to užili,
fantazií jen hýřili.

V únoru bylo čtrnáct stupňů,
pekli jsme buřty jako v srpnu.
Jaro už ťuká na dveře,
vítr nám cuchá kadeře.

V březnu pak přišla doba zlomu,
sousedi shora prchli domů.
Vrací se zpět na Moravu,
všechno tu hází za hlavu.

Všichni jsme jim to zazlívali,
na rozlučku pak zazpívali.
Stáli jsme smutně u paneláku,
když odjížděli v náklaďáku.

Po loučení jsme smázli slzy,
vždyť věděli jsme, že už brzy
přijede další rodinka,
tatínek, děti, maminka.

Hned uklízeli v novém bytě,
vařili, prali, pěkně hbitě.
Najednou koukám, plná vzteku,
u stropu plno mokrých fleků.

Uvedli se tu teda hezky,
zatím nám držej stropní desky.
Všem dnům však ještě konec není,
ještě že máme pojištění.

To odběhla jsem jenom krátce,
teď už jen k akcím na zahrádce.

Jaro nám letos pěkně přálo,
jak už jsem řekla, slunce hřálo.
Krmelec pěkně ve švech praskal,
každý kdo přišel, jenom chlastal.

Vždyť jenom v dubnu bylo slávy,
měli jsme denně zlité hlavy.
Od Kotimira po Ilonu,
z krmelce nešel nikdo domů.

Pak na oslavu Čarodějnic
to bylo zase plnejch sklenic,
od piva všude samá zátka,
vplížil se k nám i Míra Látka.

Nálada byla vskutku skvělá,
vždyť každý pro to něco dělá.

Na vesnici se vždy líp žije,
sedí se venku, žere, pije…
Nejsme zas lecjaký burani,
vždyť přijeli k nám i Kypřani.

Byli to pěkní, mladí kluci,
Proč nejsem mladá holka – kruci?
Dali si s náma buřty, párky,
přivezli z Kypru zvláštní dárky.

Sýr z osla, víno, jedlou tyčku,
já myslela, že patří v pičku.
Dorozumět se – to byl boj,
volali stále hoj – ahoj.

Zpívali všichni v plném sboru,
pili jsme pivo, víno, colu.
A pak z té dobré nálady,
zblili nám půlku zahrady.

Vyspali se však z toho chlapci,
další den jsme zas byli v akci.
Tak se to táhlo dny a noci,
stávají se z nás už pěkný cvoci.

Prvního června na Den dětí,
zachtělo se nám fritovati.
Zhejčkané máme už rypáky,
přitáhli jsme dva friťáky.

Hranolky se tam smažily,
tíhou se dráty škvařily.
Všichni už chtěli s chutí žrát,
když náhle nastal prudký zkrat.

I takové se věci dějí,
buřtů se člověk lehce přejí.
Spálený kabel se nastavil,
s chutí pak každý jed a pil.

Když začly letní prázdniny,
byli jsme venku hodiny.
Kytara hrála v letním žáru,
holky hned začly chodit v páru.

Každý z těch mladejch pospíchá,
Verča si přivedla ženicha.

Pití i jídlo je při ruce,
Pepa se předved hned v paruce.
Smích se až změnil v drsný pláč,
jaký byl z Pepy kudrnáč.

Pak všichni jeli hurá, helou,
užívat si svou dovolenou.
A když jsme se zas vrátili,
v Krmelci čas jsme trávili.

Standa a Martin ve volné chvilce,
začali sahat po ruční pilce.
Nápad se zrodil v jejich hlavě,
na dovolené na Moravě.

Viděli kdesi vodní mlýnek,
vsoukali se hned do holínek.
Řezali dřívka, pilovali,
vše důkladně si malovali.

Šikovné jsou ty jejich ruce,
hned klapal mlýnek na potoce.
Po stranách dřevěné kachničky
vrtí se v rytmu písničky.

A jak ten čas tak utíká,
na vrbu dali vodníka.
A když se mlýnek pěkně točí,
přes dynamo mu svítěj oči.

Měli jsme zase důvod k pití,
když mu ty oči tak pěkně svítí.
Možná z nás budou umělci,
co scházejí se v Krmelci.

Když přišla vedra, každý hýkal,
kdo mohl, tak se z trička svlíkal.
Všichni snad leželi u vody,
jen my měli zimní závody.

Krmeliáda z toho byla,
voda z nás všech jenom lila.
Někdo dostal trapnej nápad,
že budem na lyžích skákat.

Na louce hned slalom vzniknul,
do zimních bund každý vniknul.
Rukavice, teplé prádlo,
pohled na nás bylo žrádlo.

Přes ramena lyže, hůlky,
spařené jsme měli půlky.
Když jsme táhli podél trati,
vlak mohl málem nabourati.

Jako blbci jsme tam stáli,
cestující se nám smáli.
Vlakvedoucí nechápavě,
troubil ještě v Raspenavě.

Začali jsme lehkým během,
suchou trávou, žádným sněhem.
Nespadla nám ani vločka,
končilo se u Votočka.

Ilona hned první krůček,
svalila se na svůj bůček.
Ležela tam, v ruce tyčky,
chtěla Fernet z lékárničky.

Ála v krátké sukni v letu,
předváděla piruetu.
Nedoběhla málem k tyčce,
chtěla bejt furt ve dvojičce.

Leoš běžel jako puma,
v teplákách mu praskla guma.
K cíli doběh v bílejch trenkách,
v rukavicích, podkolenkách.

Míra byl pln energie,
bál se však zlé alergie.
Potápěčské vzal si brýle,
a pak začla jeho chvíle.

K přeskáčím si lyže vázal,
na psím hovně si je mazal.
Neběžel však vůbec líně,
vyhrál v každé disciplíně.

V kožichu pak Iva jela,
dětské lyže silou dřela.
Hůlčičkama kmitala
a po dechu lapala.

Člověk by to moh psát v knihách,
bylo to jak na dostihách.
V trávě cvrkal každý cvrček,
na hlavu byl z toho Vlček.

Navečer pak za odměnu
každý dostal drobnou cenu.
Opekli jsme buřtíky,
mazali si kotníky.

Jeden den k nám přijel Jarouš,
nestal se z něj žádnej svalouš.
Když pak řekl, co se stalo,
všechny nás to hrozně vzalo.

Manželka mu práskla do bot,
odlákal ji cizí kokot.
Vzala kramle, hned ho lapla,
huba nám všem z toho sklapla.

Co však dělat, je to osud,
odešla na vlastní popud.
Trošku jsme si zatruchlili,
a Jarouška uklidnili.

Různých akcí bylo hodně,
v srpnu došlo na povodně.
V Praze, Ústí, Mělníce,
vody bylo velice.

Liberec se vodě vyhnul,
nějaký ten déšť se mihnul.
Všechno bylo jak zlý sen,
náš kraj nebyl zasažen.

Koumali jsme ve dne v noci,
o nějaké výpomoci.
Kdo by z nás jen v koutě stál,
humanitární byl bál.

Třicetdevět krásných roků
ten den slavil Tomáš Ťoků.
Pivo v láhvi, to je prd,
přivalil hned celý sud.

Karneval je naše spása,
a ty masky jaká krása.
Každý přines Sava, Jary,
humanitární to dary.

Sousedi zas byli v šoku,
když viděli bandu cvoků.
A ten krásný masek průvod,
z oken čumět, měli důvod.

Řvali jsme jak stádo skotu,
došli jsme až Látkům k plotu.
Tam jsme řvali ještě víc,
zpívali jsme z plných plic.

Vyvaleně čuměl Míra,
ještě že je v plotě škvíra.
Hajzlpapír z domu vzal,
a v krmelci náhle stál.

Karneval se vydařil,
pomoc lidem podpořil.
Smáli jsme se z plných hrdel,
byla to fakt velká prdel.

Od jara až do podzimu,
zažili jsme velkou psinu.
Čas však letí proudem blesku,
teď jsou dny zas plné stesku.

Září bylo celkem teplé,
seděli jsme v denním světle.
Kvapem dny se krátily,
domů jsme se vrátili.

Záhonky jsme v říjnu zryli,
nevinně se při tom zlili.
S hráběma hned každý flák,
když nes Standa příkopák.

Za chvíli jsme byli grogy,
v tom víně snad byly drogy.
Picli jsme se velice,
až spad Leoš z lavice.

Letní dny jsou dávno v řiti,
slunce teď už málo svítí.
Vše je pouhá vzpomínka,
teď nás hřejou kamínka.

V zimě se moc nevidíme,
jen když chodbu uklízíme.
Prohodíme dvě, tři věty,
jak se máme a co děti.

Podzim byl však letos milý,
dokonce jsme párkrát pili.
V garáži u souseda
chlastali jsme, co se dá.

Přežili jsme fujavice,
pil se rum a slivovice.
Krmelec je letní sídlo,
v sušárně teď máme bydlo.

Ani jsme se nenadáli,
před stromkem jsme venku stáli.
Zdobili ho ze žebříku,
napínali elektriku.

Předposlední mejdan roku,
sáhli jsme po pivním moku.
Bylo pití, bylo žrádlo,
v sušárně, kde visí prádlo.

Leoš slavil čtyřicítku,
seděli jsme v našem sklípku.
Sešli jsme se v hojném počtu,
sáhlo nám to do rozpočtu.

Pak hned přišla doba shonu,
každý nosil dárky domů.
K tomu ještě žrádlo, pití,
stromečky a kapra v síti.

Sešli jsme se jako vloni,
v Krmelci, kde buřty voní.
Každý z nás se hezky bavil,
vlak nás z dálky zase zdravil.

Teď vidíte všichni vřele,
jak ten rok šel do prdele.
Tak Vám přeju slunce v duši,
Nový rok už na nás buší.

Ať je ten rok plný lásky,
krásný, milý bez nadsázky.
Ať jsme zdraví, ať se máme,
přípitek si hnedka dáme.

Přeju štěstí, pokoje
a vo vo vo tom to je.

Kateřina Doulová